Úvod › Voda hrou › Zajímavosti z historie › Čištění kanalizace

Čištění kanalizace

Parní čerpací stroj (viz historické foto) byl používán na čištění studní a kanalizačních vpustí, či pro jakékoliv další odčerpávání čisté či splaškové vody. Sloužil jak studnařům, tak čističům kanalizace. V pozdější době, od 30. let 20. století, se používalo obdobné techniky hnané spalovacím motorem. Poslední studnař Antonín Neveršil ukončil pracovní poměr v Pražských vodárnách 8. června 1984, a tím také zanikla profese studnaře.

Čističi kanalizace mají své následovníky, ale technika při čištění je na počátku 21. století naprosto odlišná. Čističi kanalizačních zařízení pracují v ucpávkové službě, která má na starosti kanalizační přípojky ve městech,  ale i  v provozech sítí. Kanalizační střediska v provozech se zabývají čištěním, revizí a prováděním oprav na hlavních kanalizačních řadech a sběračích.

Ucpávková služba vedle odstraňování ucpávek na kanalizačních přípojkách zajišťuje také vývoz jímek a tukových lapolů a další činnosti. Při své práci využívá vůz, ve kterém je např. hydraulické čerpadlo či agregát.  K agregátu lze napojit vrtací zařízení, které  se využívá při zřizování nových přípojných míst. K odstraňování ucpávek slouží kombinovaný vůz, který má tlakovou vodu i sání. Na provozech využívají čističi kanalizačních zařízení recyklační a proplachovací vůz, který má větší výkonnost. Má vakuové vodokružné čerpadlo se sacím výkonem 3000 m³ za hodinu. Saje z hloubky až 18 metrů, což dříve nešlo dělat jinak než ruční náročnou prací. Vůz je vybaven 180 metrů dlouhou vysokotlakou hadicí a navíc pomocí výložníku lze pracovní plošinu vysunout až o 2 metry, takže umožňuje pracovat i na méně přístupných místech.

Z historie

Vývoj kanalizace

Většina měst starověkého Řecka a Říma byla vybavena poměrně dokonalou sítí stok, svádějící odpadní vodu do nejbližšího toku. K udržování stok byl již tehdy zřízen zvláštní úřad, nazvaný Dozorci nad řečištěm a břehy Tiberu a nad městskými stokami.

Ve srovnání s antickými městy byla středověká Evropa zoufale špinavá a nezdravá se všemi důsledky pro veřejnou hygienu. Známé morové rány byly většinou epidemiemi tyfu, cholery či úplavice. Hromady odpadů a zvířecích výkalů na ulicích středověkých sídel byly splachovány deštěm a zasakovaly do studní, ze kterých se pak nákaza šířila dál. Odvodnění se obvykle týkalo jen některých měšťanských domů nebo církevních areálů a odpadní voda byla vedena nejkratší cestou do toku, případně do příkopů. Česká města nebyla výjimkou. Počátkem 20. století již většina evropských měst měla svůj stokový systém.